Blog

Pony Express a Suchdol nad Odrou

18.03.2026 13:38

Pony Express a Suchdol nad Odrou
 
Každá, i sebenenápadnější obec se ráda pochlubí něčím výjimečným, jedinečným, v blízkém i dalekém okolí neopakovatelným. Někde je to starý zámek, památný strom, přírodní rarita nebo třeba prastará tradice, která se přes nepřízeň moderních dob uchovala do dnešních dní, kvůli níž stojí za to lidem ze širokého okolí vážit dlouhou cestu.
Co je výjimečným v Suchdole nad Odrou? Mohli bychom také vyjmenovávat historické památky, unikátní dějiny zmapované ve zdejších muzeích nebo krásný kousek přírody u Odry či kletenské přehrady. Ale pokud bychom měli uvést něco v okolí opravdu jedinečného, musí to být pouze tradice Pony Expressu.
V době, kdy chov koní zdaleka nezaznamenával svou renesanci, jako to vidíme dnes, v Suchdole vždy žilo několik nadšenců, kteří koním věnovali všechen svůj čas. A protože, ač dospělí, v duších zůstali kluky (a děvčaty), hledajícími romantiku divokého západu, westernové ježdění se stalo jejich životním stylem, byť v tehdejších dobách nebylo jednoduché opatřit si vše, co takový styl potřebuje.
V roce 1984 přišla na svět idea Československého Pony Expressu – koňské pošty po způsobu amerického západu – při jejímž zrodu a rozvoji hráli westernoví nadšenci ze Suchdolu významnou roli. Po nultém ročníku v roce 1984 následovalo dalších 32 ročníků a každý přinesl něco nového, co původní myšlenku dále rozvinulo. Doby, kdy se Suchdol nad Odrou střídal s Mníškem pod Brdy jako start nebo cíl jízdy Československého Pony Expressu, jsou sice dávno pryč; koňská pošta dnes spojuje několik evropských zemí a ze Suchdolu je „jen“ průjezdní stanice, ale svůj význam si zachoval. Spojuje se v něm polská a slovenská větev Evropského pony Expressu.
Post Office v Suchdole nad Odrou se stala cílová a zároveň i startovní poštovní stanic  Pony Expressu. Pony Express je to vždy významná událost, na kterou se každoročně přijdou podívat spousty milovníků koní a vůně pionýrských časů osídlování Ameriky, ve kterou se změní na několik srpnových hodin louka u Kletenské přehrady. Lidé se baví stylovým programem za doprovodu country muziky, ale hlavně mohou na improvizovaném poštovním úřadě odeslat poštu či získat otisk razítka.
Tato zprvu nenápadná akce se postupem let stala natolik tradiční, že vytvořila jeden z pilířů, na němž městys Suchdol nad Odrou staví svou image. Jako výraz poděkování vznikla v roce 2006 v místním muzeu městyse celá expozice věnovaná Pony Expressu, westernu, koním a především jedné osobnosti, která má zásadní zásluhu na tom, že v Suchdole ke vzniku a rozmachu westernového hnutí došlo. Tímto člověkem byl Bohumil Kašpárek, který byl známější mezi lidem westernovým i newesternovým jako Hospodář.
Ale dosti vzpomínání, je čas na pozvánku na letošní, již 32. ročník Pony Expressu. A kdy zazní v Suchdole letos hymna Pony Expressu, která praví, že kdo na Západ chce dopis psát, Pony Express musí znát? Bude to 13. srpna 2016 ve 13 hodin (zájemcům doporučujeme sledovat aktuality na www.ponyexpress.cz).
Pony Express a Suchdol nad Odrou
 
Každá, i sebenenápadnější obec se ráda pochlubí něčím výjimečným, jedinečným, v blízkém i dalekém okolí neopakovatelným. Někde je to starý zámek, památný strom, přírodní rarita nebo třeba prastará tradice, která se přes nepřízeň moderních dob uchovala do dnešních dní, kvůli níž stojí za to lidem ze širokého okolí vážit dlouhou cestu.
Co je výjimečným v Suchdole nad Odrou? Mohli bychom také vyjmenovávat historické památky, unikátní dějiny zmapované ve zdejších muzeích nebo krásný kousek přírody u Odry či kletenské přehrady. Ale pokud bychom měli uvést něco v okolí opravdu jedinečného, musí to být pouze tradice Pony Expressu.
V době, kdy chov koní zdaleka nezaznamenával svou renesanci, jako to vidíme dnes, v Suchdole vždy žilo několik nadšenců, kteří koním věnovali všechen svůj čas. A protože, ač dospělí, v duších zůstali kluky (a děvčaty), hledajícími romantiku divokého západu, westernové ježdění se stalo jejich životním stylem, byť v tehdejších dobách nebylo jednoduché opatřit si vše, co takový styl potřebuje.
V roce 1984 přišla na svět idea Československého Pony Expressu – koňské pošty po způsobu amerického západu – při jejímž zrodu a rozvoji hráli westernoví nadšenci ze Suchdolu významnou roli. Po nultém ročníku v roce 1984 následovalo dalších 32 ročníků a každý přinesl něco nového, co původní myšlenku dále rozvinulo. Doby, kdy se Suchdol nad Odrou střídal s Mníškem pod Brdy jako start nebo cíl jízdy Československého Pony Expressu, jsou sice dávno pryč; koňská pošta dnes spojuje několik evropských zemí a ze Suchdolu je „jen“ průjezdní stanice, ale svůj význam si zachoval. Spojuje se v něm polská a slovenská větev Evropského pony Expressu.
Post Office v Suchdole nad Odrou se stala cílová a zároveň i startovní poštovní stanic  Pony Expressu. Pony Express je to vždy významná událost, na kterou se každoročně přijdou podívat spousty milovníků koní a vůně pionýrských časů osídlování Ameriky, ve kterou se změní na několik srpnových hodin louka u Kletenské přehrady. Lidé se baví stylovým programem za doprovodu country muziky, ale hlavně mohou na improvizovaném poštovním úřadě odeslat poštu či získat otisk razítka.
Tato zprvu nenápadná akce se postupem let stala natolik tradiční, že vytvořila jeden z pilířů, na němž městys Suchdol nad Odrou staví svou image. Jako výraz poděkování vznikla v roce 2006 v místním muzeu městyse celá expozice věnovaná Pony Expressu, westernu, koním a především jedné osobnosti, která má zásadní zásluhu na tom, že v Suchdole ke vzniku a rozmachu westernového hnutí došlo. Tímto člověkem byl Bohumil Kašpárek, který byl známější mezi lidem westernovým i newesternovým jako Hospodář.
 
 

 

Poprvé se setkal s Hospodářem - JIŘÍ HUBERT

18.03.2026 13:15

 

První ukázka z připravované knihy vzpomínek: „Výhybky“, Jiřího Huberta, jezdce Pony Expressu z doby, kdy studoval při

zaměstnání a poprvé se setkal s Hospodářem – Milinem Kašpárkem .

Rok 1971.

Ještě jedno stojí za zmínku, protože mělo vliv na více pozdějších událostí. Ve škole se mi přestalo dařit. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, nad skripty jsem usínal, dokonce mne vyhodili i od zkoušky. Dospěl jsem k názoru, že asi nemám na to, dodělat školu. Už

jsem byl napůl rozhodnut, že studia nechám. Nejdříve si mne podala žena: „Já vím, že za tebe žádnou zkoušku neudělám, ale tvoje studium není jenom tvojízáležitostí. Já jsem v nedělích chodívala s dětmi sama na vycházky, když ty ses učil, já jsem záviděla šťastnějším párům, že mohou chodit spolu, já jsem v rodině táhla většinu činnosti. Nemysli si, nebylo to ani pro mne jednoduché. Tak se teď seber a školu dodělej!“ Druhý byl Radek Volkovinský, řidič náklaďáku ve Slezance, velmi inteligentní člověk, kterému režim ublížil jenom proto, že jeho táta, původem Rus byl bělogvardějec: „Jirko, řeknu ti to příkladem. Když školu nedoděláš, půjdeš přes dvůr a obrátíš se, protože jsi něco zapomněl, pozorovatel v okně se začne posmívat: Ten Hubert je ale pako. Když školu

doděláš, tentýž pozorovatel při stejné situaci poznamená: Pan inženýr je roztržitý!“ Mirek Kozelský (dnes předák Moravské severní větve PE) na moji situaci pohlížel profesionálně: „Jsi přetažený, potřebuješ vysadit!“ a v pátek mne posadil do svého trabantu a rozjel se se mnou do Suchdola nad Odrou. Při vjezdu do vesnice sáhl dozadu a nasadil si kovbojský klobouk. Nosit širák na veřejnosti bylo v té době něco neslýchaného, téměř protistátního. Mirkovo počínání mne udivilo, ale to už jsme vjížděli do vrat statku, kde se to širáky jenom hemžilo. Uprostřed dvora stál nádherný dostavník. Byl jsem bez velkých cirátů představen ostatním pouhým konstatováním: „To je Jirka!“ a už bylo se mnou jednáno jako bych tam patřil odjakživa. „Podrž, podej, udělej!“ K dostavníku, ve kterém seděly děti a jejich táta Jindra Bílek z Mníšku pod Brdy, byly zapřáhnuty koně a další tři koně stály osedlány u hnoje. Majitel ranče, Milín Kašpárek, kterému nikdo neřekl jinak než „Hospodář“ stál u dostavníku a tvářil se ustaraně: „V sedle pojede Mirek a Bidlo a třetího nemáme“. Mirek pohotově zareagoval: „Tady Jirka jezdil na jízdárně“, vzpomínal na moje laškování s moderním pětibojem před patnácti léty. Hospodář se zasmušil ještě více a sjel mne podezíravým pohledem: „Takových, kteří jezdili na jízdárně a spadli hned za vraty, takových tu bylo více!“ Sám jsem o svém jezdeckém umění neměl příliš lichotivé mínění a tak jsem hospodářovy výhrady plně schvaloval. Třetí, alespoň trochu zkušenější jezdec však skutečně nebyl a tak hospodář s povzdechem svolil: „Tak ať Jirka jede, ale jeďte krokem! Na louce u mostu se setkáme, my s dostavníkem pojedeme po cestě. Tam se svezou i začátečníci.“ Vyjeli jsme. Pokud jsme jeli přes vesnici, tak skutečně krokem, ale když jsme byli z dohledu za lesem, Bidlo pobídl koně, Mirek tryskem za ním. U auta máš spojku a brzdu, tam si rychlost určuješ sám, ale u koní je to jinak. Kůň je zvíře stádní, když jde stádo, jdou všichni i když se to jednomu jezdci příliš nezamlouvá. Poskakoval jsem, na tryskem uhánějícím koni, jak příslovečná vosa na bombóně a očima jsem neustále vybíral místo, kde očekávaný pád nebude příliš bolestivý. Dlouho, dlouho trvala tato jízda. Byl jsem již zcela vyčerpán z křečovité snahy udržet se v sedle, když jsem zjistil, že vyjíždíme z lesa na louku a v dálce stojí dostavník. Vypětím zbytku sil jsem se v sedle napřímil. Dojeli jsme. Sklouzl jsem ze sedla a předal otěže dalšímu adeptovi o svezení. Nohy se pode mnou podlamovaly a jenom strach ze zesměšnění mi bránil sednout si na zem hned vedle koně.S námahou jsem došel k dostavníku, na jehož kozlíku seděl hospodář. Když jsem položil nohu nastupátko, noha se mi vysílením rozvibrovala. Teprve razantní přitažení rukou mne dostalo nasedátko, kam jsem těžce dosedl. Čekal jsem výsměch. Hospodář se na mne pátravě podíval:„Měl jsem strach tě pustit do sedla, ale jeli jste pěkně, i rozestupy jste dodržovali…“ Kdyby mi někdo v tomto okamžiku dal na výběr: Druhou ve sportce, nebo pochvala hospodáře, bral bych tu pochvalu. Po návratu na ranč jsme zatopili v krbu, vzali kytary a zpívali až do rána tak, jak to „my kovbojové“ umíme. Během týdne jsem lehce dodělal zbývající dvě zkoušky a postoupil do dalšího semestru.

Druhá ukázka z připravované knihy vzpomínek: „Výhybky“, Jiřího Huberta, jezdce Pony Expressu z doby: Leden 2006

O svém prvním setkání s hospodářem, přesněji s Bohumilem Kašpárkem a své první jízdě na ranči jsem se už zmiňoval. Ranč se pro mne stal oblíbeným místem relaxace a vyjížďky na koních. Kdo to však byl „Hospodář“, který se tak výrazně zapsal do mého života? Drobný, na první pohled nenápadný muž, žijící v Suchdole nad Odrou, jehož největší láskou byly a do posledních hodin života zůstaly koně. Člověk, kterého bez nadsázky můžeme nazvat otcem westernového ježdění u nás. Nebyl ani tak vychovatelem, jako příkladem. Jeho láska ke koním vykrystalizovala po válce v době jeho vojenské prezenční služby, kdy byl zařazen u jezdectva v Hranicích na Moravě. Více než jízdárenské ježdění, nebo dostihy jej však přitahovaly romantické vyjížďky přírodou. Po návratu z armády, v době, kdy se na vše, co pocházelo ze západu dívala oficiální místa přinejmenším podezíravě, pracoval jako povozník u národního výboru. S párem koní celý den svážel to, co zrovna bylo potřeba. Tu uhlí, stavební materiál, nebo i odpadky z košů blízké rekreační přehrady. Doma měl ještě další koně a práce se sekáním trávy, sušením sena a pracemi kolem koní mu zabíraly největší část osobního volna. Večer, nebo ve dny pracovního klidu tajně sám vyjížděl do okolí s kloboukem schovaným pod kabátem. Za vesnicí si širák nasadil na hlavu a začalo vyplňování klukovských snů a romantických představ. Říkal že nejezdí po kopcích, ale „Vysočinou“, kaňony a okolím Stříbrného jezera. Na jeho „ranči“ se velmi brzy začali objevovat další mladí lidé, kteří si za výpomoc v hospodářství mohli společně vyjet na koni. Nikdo z příchozích nebyl vykázán, každý měl právo vytvořit si prostor pro sebe, lidé nesnášenliví odcházeli sami. Dostavník s hospodářem na kozlíku se stal neodmyslitelnou součástí svateb a dalších aktivit vesnického života za tichého souhlasu oficiálních míst. V průběhu doby se „ranč“ stal nejen střediskem westernu, ale i místem setkání mnoha lidí význačnějších i lidí méně významných. „Domovské právo“ zde měla například i country kapela Taxmeni z Prahy, dívčí kapela Schovanky, režiséři, herci i bezvýznamní kluci z vesnice. Své prázdniny si zde prožíval i Tomáš Holý, nezapomenutelný Vašík z filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“, který dokonce v době, kdy hospodář utrpěl úraz, obětavě vykonával práce povozníka. Ranč se stal oblíbeným místem, dalo se zde odpoutat od běžných starostí a Hospodář se stal našim přítelem a později i něčím více. Bývalí kluci se přerodili v mladé muže, sami začali chovat koně, na kterých jezdili, ale ranč s Hospodářem zůstával střediskem. Kde jinde, než tady se mohl zrodit nápad založit jízdu po vzoru amerického Pony Expressu a tato jízda na koních mezi Mníškem pod Brdy a Suchdolem se rozrostla do současného Evropského Pony Expressu, který se jezdí každý rok v srpnu a začíná v Německu a končí v Polsku a na Slovensku. Hlavními stanicemi však zůstávají Suchdol a Mníšek. Hospodář měl vždy strach ze všech dopravních prostředků rychlejších, než kůň. Tyto obavy však překonal po pozvání do Spojených států a spolu s dalšími kamarády nastoupil do

letadla, aby si splnil ještě jeden ze svých klukovských snů. O svých zážitcích pak dokázal velmi poutavě vykládat. Po létech jsme se dostali do Ameriky i další. Když jsme tam, ať v Kansasu, Misouri, nebo v Texasu mluvili s lidmi, kteří se s Hospodářem setkali, vždy bylo jasné, že v nich zanechal ten nejlepší dojem. Léta běžela, my jsme stárli a obdivovali hospodářovu vitalitu, když sekal kosou nebo jezdil na koni a zdálo se nám, že až my tu už nebudeme, naši následovníci si budou na ranči s Hospodářem vypravovat všechny zážitky a bude jim tak dobře, jak bývalo dobře nám… Ne všechny představy se vyplní…

Hospodář zemřel v lednu 2006, ale on má největší zásluhu na mém vztahu ke koním

První ukázka z připravované knihy vzpomínek: „Výhybky“, Jiřího Huberta, jezdce Pony Expressu z doby, kdy studoval při
zaměstnání a poprvé se setkal s Hospodářem – Milinem Kašpárkem .
Rok 1971.
Ještě jedno stojí za zmínku, protože mělo vliv na více pozdějších událostí.
Ve škole se mi přestalo dařit. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, nad skripty jsem usínal,
dokonce mne vyhodili i od zkoušky. Dospěl jsem k názoru, že asi nemám na to, dodělat školu. Už
jsem byl napůl rozhodnut, že studia nechám. Nejdříve si mne podala žena:
„Já vím, že za tebe žádnou zkoušku neudělám, ale tvoje studium není jenom tvojí
záležitostí. Já jsem v nedělích chodívala s dětmi sama na vycházky, když ty ses učil, já jsem
záviděla šťastnějším párům, že mohou chodit spolu, já jsem v rodině táhla většinu činnosti.
Nemysli si, nebylo to ani pro mne jednoduché. Tak se teď seber a školu dodělej!“
Druhý byl Radek Volkovinský, řidič náklaďáku ve Slezance, velmi inteligentní člověk,
kterému režim ublížil jenom proto, že jeho táta, původem Rus byl bělogvardějec:
„Jirko, řeknu ti to příkladem. Když školu nedoděláš, půjdeš přes dvůr a obrátíš se, protože
jsi něco zapomněl, pozorovatel v okně se začne posmívat: Ten Hubert je ale pako. Když školu
doděláš, tentýž pozorovatel při stejné situaci poznamená: Pan inženýr je roztržitý!“
Mirek Kozelský (dnes předák Moravské severní větve PE) na moji situaci pohlížel profesionálně:
„Jsi přetažený, potřebuješ vysadit!“ a v pátek mne posadil do svého trabantu a rozjel se se
mnou do Suchdola nad Odrou. Při vjezdu do vesnice sáhl dozadu a nasadil si kovbojský klobouk.
Nosit širák na veřejnosti bylo v té době něco neslýchaného, téměř protistátního. Mirkovo
počínání mne udivilo, ale to už jsme vjížděli do vrat statku, kde se to širáky jenom hemžilo.
Uprostřed dvora stál nádherný dostavník. Byl jsem bez velkých cirátů představen ostatním
pouhým konstatováním: „To je Jirka!“ a už bylo se mnou jednáno jako bych tam patřil odjakživa.
„Podrž, podej, udělej!“
K dostavníku, ve kterém seděly děti a jejich táta Jindra Bílek z Mníšku pod Brdy, byly
zapřáhnuty koně a další tři koně stály osedlány u hnoje. Majitel ranče, Milín Kašpárek, kterému
nikdo neřekl jinak než „Hospodář“ stál u dostavníku a tvářil se ustaraně:
„V sedle pojede Mirek a Bidlo a třetího nemáme“.
Mirek pohotově zareagoval:
„Tady Jirka jezdil na jízdárně“, vzpomínal na moje laškování s moderním pětibojem před
patnácti léty.
Hospodář se zasmušil ještě více a sjel mne podezíravým pohledem:
„Takových, kteří jezdili na jízdárně a spadli hned za vraty, takových tu bylo více!“
Sám jsem o svém jezdeckém umění neměl příliš lichotivé mínění a tak jsem hospodářovy
výhrady plně schvaloval. Třetí, alespoň trochu zkušenější jezdec však skutečně nebyl a tak
hospodář s povzdechem svolil:
„Tak ať Jirka jede, ale jeďte krokem! Na louce u mostu se setkáme, my s dostavníkem
pojedeme po cestě. Tam se svezou i začátečníci.“
Vyjeli jsme. Pokud jsme jeli přes vesnici, tak skutečně krokem, ale když jsme byli
z dohledu za lesem, Bidlo pobídl koně, Mirek tryskem za ním.
U auta máš spojku a brzdu, tam si rychlost určuješ sám, ale u koní je to jinak. Kůň je zvíře
stádní, když jde stádo, jdou všichni i když se to jednomu jezdci příliš nezamlouvá. Poskakoval
jsem, na tryskem uhánějícím koni, jak příslovečná vosa na bombóně a očima jsem neustále
vybíral místo, kde očekávaný pád nebude příliš bolestivý. Dlouho, dlouho trvala tato jízda. Byl
jsem již zcela vyčerpán z křečovité snahy udržet se v sedle, když jsem zjistil, že vyjíždíme z lesa
na louku a v dálce stojí dostavník. Vypětím zbytku sil jsem se v sedle napřímil. Dojeli jsme.
Sklouzl jsem ze sedla a předal otěže dalšímu adeptovi o svezení. Nohy se pode mnou
podlamovaly a jenom strach ze zesměšnění mi bránil sednout si na zem hned vedle koně.
S námahou jsem došel k dostavníku, na jehož kozlíku seděl hospodář. Když jsem položil nohu na
stupátko, noha se mi vysílením rozvibrovala. Teprve razantní přitažení rukou mne dostalo na
sedátko, kam jsem těžce dosedl. Čekal jsem výsměch. Hospodář se na mne pátravě podíval:
„Měl jsem strach tě pustit do sedla, ale jeli jste pěkně, i rozestupy jste dodržovali…“
Kdyby mi někdo v tomto okamžiku dal na výběr: Druhou ve sportce, nebo pochvala
hospodáře, bral bych tu pochvalu.
Po návratu na ranč jsme zatopili v krbu, vzali kytary a zpívali až do rána tak, jak to „my
kovbojové“ umíme. Během týdne jsem lehce dodělal zbývající dvě zkoušky a postoupil do
dalšího semestru.

Vzpomínka na Hospodáře.- JAROSLAV ČVANČARA

18.03.2026 12:57

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaroslav Čvančara - T A X M E N I

aneb

Hledání country grálu

Úryvek z knihy:

Vzpomínka na Hospodáře.

Na jaře, 20. dubna 1973, jsme díky pozvání Franty Pátka odjeli s Karlou do děčínského. Desta klubu. Po vystoupení jsme s ostatními Bluegrass Hoppers zamířili do jejich originální westernové chalupy Espirito Santo. To byl skutečně Divoký západ. Ani ne tak Západ, jako Divoký. Prohibice zde rozhodně nevládla, střízlivost se netolerovala. Podle toho jsme takédopadli. Jen včasný a zbabělý únik nás ochránil od delirium tremens. Ale westernové zážitky z Espirita u Semil byly silné. Tak působivé, že Karla jednou pravila, jestli chci, že mě seznámí s ještě lepším kovbojským prostředím. Co může ženská vědět o westernu - říkal jsem království představoval ranč - tedy hospodářské stavení v malebném podhůří Slezských Beskyd. Zde v severomoravském Suchdole nad Odrou jsem vdechoval to, co jsem jinde marně hledal. Jakoby v jiné zemi - uprostřed pestré palety krásné přírody - jsem nacházel nejen únik a úlevu z totalitní současnosti, ale i trochu hmatatelné romantiky. Malý český Divoký západ uprostřed reálného socialismu. Splnil se mi klukovský sen - poprvé jsem držel v ruce pravou winchestrovku, poprvé jsem si mohl pořádně zajezdit na koni. Ne jako někde na jízdárně pro snoby. Ale svobodně, až divoce. Na pravém americkém sedle. A nejen to. Bohumila Kašpárka, zvaného Hospodář - charismatického člověka s vlídným pohledem a usměvavýma očima, jsem poznal jako prvotřídního jezdce, jaké lze vidět již pouze ve starých němých kovbojkách s Tomem Mixem. Hospodář se nejen zajímal o historii a tradiceamerického Západu, vlastnil kočár z dob Rakousko-uherska upravený na westernový dostavník, ale měl pro tohle všechno vyhraněný cit. U něho jsem nikdy nenabyl dojmu, že si na kovboje hraje. On kovbojem prostě byl. Většinou nechyběla moje šestnáctimilimetrová kamera, a tak postupně vznikly krátké filmy Morganova banda a medajlonek Hospodář. Z Prahy tam potom jezdili i někteří další Taxmeni a později také Jindra Bílek - budoucí spoluzakladatel a organizační duch Pony Expressu.Pravidelně jsem se na suchdolském ranči setkával i s kamarádem z vojny Mirkem Kozelským. Zažili jsme nádherné okamžiky. A také spotřebovali tuny ovoce v podobě lahodného burčáku i slivovice. Přečkali nejednu fernetovou smršť... Tedy díky Karle Vosmanské jsme ve zdejším prostředí, na rozhraní Moravy a Slezska, našli řadu spřízněných duší. Já navíc mnoho inspirujících podnětů. Veškerý tam strávený čas chápu jako štěstí, snad řízené osudem.

Kritizovat znamená poučovat autora,
že to nedělá tak, jak bych to dělal já,
kdybych to uměl.
(spisovatel Karel Čapek)
Jaroslav Čvančara
T A X M E N I
aneb
Hledání country grálu
Úryvek z knihy:
Vzpomínka na Hospodáře.
Na jaře, 20. dubna 1973, jsme díky pozvání Franty Pátka odjeli s Karlou do děčínského
Desta klubu. Po vystoupení jsme s ostatními Bluegrass Hoppers zamířili do jejich originální
westernové chalupy Espirito Santo. To byl skutečně Divoký západ. Ani ne tak Západ, jako
Divoký. Prohibice zde rozhodně nevládla, střízlivost se netolerovala. Podle toho jsme také
dopadli. Jen včasný a zbabělý únik nás ochránil od delirium tremens. Ale westernové zážitky
z Espirita u Semil byly silné. Tak působivé, že Karla jednou pravila, jestli chci, že mě
seznámí s ještě lepším kovbojským prostředím. Co může ženská vědět o westernu - říkal jsem
si. Ejhle, ukázalo se, že měla víc než pravdu.
Tak se stalo, že jsem poznal Bohumila Kašpárka a jeho svérázný životní styl. Magické
království představoval ranč - tedy hospodářské stavení v malebném podhůří Slezských
Beskyd. Zde v severomoravském Suchdole nad Odrou jsem vdechoval to, co jsem jinde
marně hledal. Jakoby v jiné zemi - uprostřed pestré palety krásné přírody - jsem nacházel
nejen únik a úlevu z totalitní současnosti, ale i trochu hmatatelné romantiky. Malý český
Divoký západ uprostřed reálného socialismu. Splnil se mi klukovský sen - poprvé jsem držel
v ruce pravou winchestrovku, poprvé jsem si mohl pořádně zajezdit na koni. Ne jako někde na
jízdárně pro snoby. Ale svobodně, až divoce. Na pravém americkém sedle. A nejen to.
Bohumila Kašpárka, zvaného Hospodář - charismatického člověka s vlídným pohledem a
usměvavýma očima, jsem poznal jako prvotřídního jezdce, jaké lze vidět již pouze ve starých
němých kovbojkách s Tomem Mixem. Hospodář se nejen zajímal o historii a tradice
amerického Západu, vlastnil kočár z dob Rakousko-uherska upravený na westernový
dostavník, ale měl pro tohle všechno vyhraněný cit. U něho jsem nikdy nenabyl dojmu, že si
na kovboje hraje. On kovbojem prostě byl.
Většinou nechyběla moje šestnáctimilimetrová kamera, a tak postupně vznikly krátké filmy
Morganova banda a medajlonek Hospodář. Z Prahy tam potom jezdili i někteří další Taxmeni
a později také Jindra Bílek - budoucí spoluzakladatel a organizační duch Pony Expressu.
Pravidelně jsem se na suchdolském ranči setkával i s kamarádem z vojny Mirkem
Kozelským. Zažili jsme nádherné okamžiky. A také spotřebovali tuny ovoce v podobě
lahodného burčáku i slivovice. Přečkali nejednu fernetovou smršť... Tedy díky Karle
Vosmanské jsme ve zdejším prostředí, na rozhraní Moravy a Slezska, našli řadu spřízněných
duší. Já navíc mnoho inspirujících podnětů. Veškerý tam strávený čas chápu jako štěstí, snad
řízené osudem.

VZPOMÍNKY NA HOSPODÁŘE - Josef "Willy" Gloziga.

18.03.2026 12:51

JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE

V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                                                                                                                                                        Josef "Willy" Gloziga.

 
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.

JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE

V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.                                                                             Josef "Willy" Gloziga.
JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.   JAK JSEM POZNAL HOSPODÁŘE
V roce 1973 jsem se zúčastnil trempského potlachu T.O. Bobři který se konal v Oderských vrších. O půlnoci se tam najednou objevil dostavník a s ním pár kovbojů na koních kteří nám udělali malé přepadení. Na dostavníku seděl a také ho kočíroval Bohumíl Kašpárek který jak jsem se později dozvěděl měl přezdívku Hospodář. Protože jsem od malička byl taková romantická duše tak jsem se s nim seznámil a on mě pozval na ranč Zlomená podkova do Suchdolu nad Odrou. Byl jsem a stále jsem z Ostravy, a na ranč jsem začal dojíždět pravidelně skoro každý víkend. V té době jsem byl svobodný a nic tomu nebránilo. Na ranči bylo vždy hodně práce ale po práci se jezdilo na vyjíždky na koních. Nejdříve jsem se tomu všemu učil a hlavně práci u koní a potom i jak na  koni sedět a jezdit. Za to vše  vděčím právě Hospodářovi. U něho jsem vystřídal pár koní které nám on půjčoval. Tam jsem se také seznámil s Honzou Valchařem, Josefem Havrlantem, Tomi Huckem, Milanem, Majkem, Bidlem  s Jerrym atd.   Později jsem si koupil svého prvního koně který se jmenoval Ringo a byl to Arabolipican. Byl starší ale vždy při síle. Měl jsem ho ustájeného ve Vražném u Pepíka Pelce. V roce 1975 jsem zúčastnil natáčení filmu Morgánova banda který natáčel  a režíroval Jaroslav Čvančara z Prahy. Byl jsem také u zrodu Československého Pony Expressu nejdříve jako organizátor a později i jako jezdec. Za to jsem pro změnu byl vděčný Janu Vaníčkovi u kterého jsem  jezdil koně Zitu. I když jsem se později oženil mé srdce bylo vždy u koní a akcích který bylo nespočet a kterých se vždy zúčastnil Hospodář na kterého nikdy nezapomenu a kterého jsem si nesmírně vážil. Je veliká škoda že již mezi námi není  a myslím si, že chybí všem kteří ho znali a uznávali. Těch vzpomínek na Hospodáře a na ranč Zlomená podkova je tolik, že by to bylo možná na celou knihu.   

Zajímavosti z okolí Suchdola nad Odrou

04.02.2010 00:17

Suchdol nad Odrou

Suchdol nad Odrou leží severozápadním směrem od města Nový Jičín. K obci Suchdol patří nevelká obec Kletná, která je především rekreační obcí. Rozkládá se u východního okraje Kletenského lesa a byla tu vybudovaná vodní nádrž Kletná sloužící k rekreačním účelům. Na západním břehu vodní nádrže je kemp. Od jihovýchodního okraje obce Suchdol se rozkládá chráněné krajinná oblast Poodří a severozápadní část obce a osada Kletné leží v prostoru přírodního parku Oderské vrchy. Severním směrem od Suchdolu je město Studénka a severozápadním směrem se rozkládá město Odry. Suchdol je největší obcí v regionu Poodří. V Suchdole se nachází železniční uzel, jelikož tudy vede železniční koridor z Ostravy do Přerova. Ze Suchdola vede železniční trať do Nového Jičína a druhým směrem přes Odry a Vítkov do Budišova nad Budišovkou. Na území obce se křižují lokální cyklistické trasy. Severovýchodním směrem ze Suchdolu dojedeme podél toku řeky Odry do Ostravy. Vydáme-li se cyklostezce severozápadním směrem zavítáme do města Odry či do oblasti Oderských vrchů. Obcí prochází žlutá turistické trasa a u zdejšího nádraží je výchozí bod modré turistické značky. Jižním směrem po žluté dojdeme do obce Starý Jičín a ke zdejší zřícenině Starojického hradu. Severozápadním směrem po žluté se vydáme k vodní nádrži Kletná. Modrá turistická trasa nás povede severovýchodním směrem podél toku řeky Odry do Studénky

Pohoř

GPS souřadnice:
SŠ:49° 39´ 32,38´´
VD:17° 52´ 7,99´´
Tato vesnička se nachází na cestě mezi Suchdolem nad Odrou a městem Odry.Je to ale cesta,po které se na této spojnici moc nejezdí,protože vede ze Suchdolu příkrým stoupáním až do Pohoře a poté zase prudkým klesáním dolů do Oder.
Název této vesnice je odvozen od kopce Pohoř,který se nachází ve výšce 475 m nad mořem a je dominantou těchto výsostně nazvaných "Pohořských vrchů".

Okolí Pohoře

Takže jak tam? Pokud přijedete do Suchdolu z Kunína,jako já,tak na první křižovatce pojedete rovně pod trať a stále rovně, přes celý Suchdol,směr Kletné.Před Kletnou je ukazatel vlevo na Pohoř.Zahnete tedy k přehradě,ale pozor,před hrází se musíte dát vpravo,jinak budete bloudit po lesích,jako já a po 10 kilometrech se objevíte v Odrách a Pohoř nikde.

Pokud se vám tedy povede odbočit před hrází,tak projedete kolem vody,chat a  začnete stoupat do Pohoře.Je to asi 3 km.Když se dostanete na návrší,je dobré se podívat trochu vlevo zpět a naskytne se vám krásný pohled na celé beskydy od Javorovového až po Velký Javorník a taky na Novojičínsko.Pokud je výhledové počasí,je to nádhera.
Stříbrné jezírko 

 Stříbrné jezírko je přírodní památka, kterou najdeme jihozápadním směrem od obce Jestřábí v oblasti Pohořské vrchy. Severovýchodním směrem od přírodní památky leží město Fulnek, jihozápadním směrem se rozkládá město Odry a jihovýchodním směrem městečko Suchdol nad Odrou. Přírodní památka je součástí přírodního parku Oderské vrchy.

Přírodní památku Stříbrné jezírko tvoří jak název napovídá bezodtokové jezírko, které vzniklo v bývalém galenitovém dole. V okolí jezírka se rozprostírají mokřadní louky. Těžba v galenitovém dole byla ukončena v polovině 17. století a jeho těžební otvor byl zatopen vodou. Vodní plocha zaujímá rozlohu 500 metrů čtverečních. Větší část jezírka má hloubku 1,5 metrů a zbylou část jezírka tvoří bývalý důl. Přestože bylo zdejší jezírko vytvořeno uměle, postupem času se ve vodní ploše a jejím okolí vytvořily vhodné podmínky pro rostliny a živočichy. Na okrajích jezírka roste vrba jíva, vodní a bahenní rostliny a to šípatka střelolistá, orobinec širolistý a kosatec žlutý. Z ohrožených druhů rostlin se tu daří ďáblíku bahennímu a vachtě trojlisté, které byly do zdejší lokality uměle vysazeny v 90. letech 20. století. V jezírku se vyskytuje větší populace kriticky ohroženého raka říčního. Kromě raka tu můžeme vidět také několik druhů obojživelníků a to čolka obecného a horského, ropuchu obecnou a skokana hnědého. Ve zdejší lokalitě žijí i silně ohrožené druhy plazů a to ještěrka živorodá, slepýš křehký a užovka obojková. Tato oblast byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1990 na rozloze 0,22 hektarů. Lokalita se nachází v nadmořské výšce 458 až 460 metrů.

K oblasti přírodní památky Stříbrné jezírko vede značená turistická trasa. Z města Fulneku se vydáme z historické části města po červené turistické trase jihozápadním směrem přes obec Jestřabí k Stříbrnému jezírku. Od železniční stanice ve městě Odry se vydáme po červené značce nejprve jihovýchodním směrem na rozcestí Odry-Nové sady a odtud stále po červené severovýchodním směre podél lesa k Jezírku. Od železniční stanice Suchdol nad Odrou se vydáme severozápadním směrem po žluté do obce Kletná k místní přehradě. Odtud půjdeme dále jihozápadním směrem do města Odry k rozcestí Odry-Nové sady a dále jak je uvedeno výše.
 

více. https://cs.wikipedia.org/wiki/Suchdol_nad_Odrou